I levicový extremismus je třeba řešit

Událost, která by ještě před několika lety působila jako nereálný scénář odněkud ze zahraničí, dnes nutí k nepříjemnému, ale nezbytnému přehodnocení pohledu na naši vnitřní bezpečnost.

Zásadní otázkou, kterou zbývá vyřešit, přitom není jen to, kdo za útokem stojí, ale i to, jak je možné, že k takovému útoku vůbec došlo. Česko dlouhodobě podceňovalo důležitost udržování systematického přehledu o areálech, kde se vyrábí či kompletuje vojenský materiál – ať už pro vlastní potřeby, komerční export nebo pomoc Ukrajině. Právě tyto závody a areály jsou přitom pro nepřátele přirozeně strategickými cíli. Jsou to pomyslné Achillovy paty na našem území, jejichž důsledná a technologicky špičková ochrana musí být naším národním zájmem.

Zkušenost z jiného útoku – v roce 2014 ve Vrběticích – nám už jednou ukázala, že hrozby tohoto typu nejsou hypotetické. Jsou sice naprosto ojedinělé a výjimečné, ale nikoliv nereálné. Dnes je zřejmé, že stát musí nejen zpřehlednit, kdo a kde takový materiál vyrábí, kompletuje či skladuje, ale především musí dohlédnout na to, aby byl daný areál zajištěn adekvátně k možným hrozbám.

Současně je však nutné nejen reagovat, ale být i proaktivní. Je třeba si přiznat, že doba se mění a s ní se mění i povaha hrozeb, kterým jako stát čelíme. Vedle tradičně sledovaných hrozeb se v celé Evropě stále častěji objevují projevy sabotáží či radikalizace, a to včetně forem levicového extremismu, který byl v českém prostředí dosud naprosto ignorován. Naše bezpečnostní politika se tomuto vývoji musí přizpůsobit.

Vrbětice i Pardubice jsou jasným varováním, že svět kolem nás se změnil a nečeká na to, až to u nás v Česku pochopíme. Pokud chceme zůstat bezpečnou zemí, musíme proaktivně sledovat trendy v bezpečnostní situaci, proaktivně je vyhodnocovat a přijímat adekvátní opatření. K tomu však musíme změnit i způsob, jakým o naší vnitřní bezpečnosti uvažujeme.

Robert Králíček, poslanec PČR