Kolik přijmeme uprchlíků a co za to? Kolik jsme získali z fondů EU a kolik jsme naopak do fondů odvedli? Co nám dává členství v NATO a kolik nás to stojí? To jsou zřejmě jedny z častých otázek typického Čecha. Neustále řešíme, co komu dáváme a co na oplátku dává on nám. V běžném životě možná praktická rovnice, která ovšem v úrovni mezinárodních vztahů a zahraničně-bezpečnostní politiky není tak jednoznačná. Na obou stranách rovnítka totiž není jen jedno číslo, ale přímo velká násobilka.
Když jsme vstupovali do NATO, bylo jasné, co se od nás chce a co za to dostaneme. A platí to nadále. Washingtonská smlouva má dva zásadní články. Článek tři hovoří o tom, že jednotliví členové Aliance budou udržovat a rozvíjet své schopnosti v oblasti obrany. Článek pět pak praví, že útok na jednoho se považuje za útok na všechny.
Co máme dáti?
Především kvalitně vyzbrojenou a zkušenou armádu. Stačí porovnat naše vojsko v roce 1999 a dnes. Obrovský posun je zjevný. Na druhou stranu máme stále investiční dluh z minulosti. Své závazky ovšem bezezbytku plníme a na naši pověst to nemá negativní vliv. Dohoda koaličních stran o postupném navyšování rozpočtu až na 1,4 procenta HDP v roce 2020 je zároveň pozitivním příslibem.
Vyšší prostředky na obranu ovšem musejí jít ruku v ruce s jasným a předvídatelným rozpočtovým plánem na několik dalších let. Od chvíle, kdy rozhodneme o nákupu drahé techniky, přes zpracování specifikace, vypsání výběrového řízení, případné odvolání neúspěšných uchazečů po konečné dodání výzbroje mnohdy uběhnou i tři čtyři roky. A platby pochopitelně přicházejí na řadu až po dodání zboží. Zjednodušeně řečeno už letos bychom tedy měli vědět, s kolika penězi můžeme počítat v letech 2018 a 2019.
I ve zkušenostech se můžeme měřit s nejlepšími. Čeští vojáci pravidelně procházejí zahraničními misemi a nejsou výjimkou tací, kdo byli „venku“ třeba pětkrát, šestkrát. V současné době máme v operacích zhruba 450 lidí, a to všechny možné specializace. Od lékařů třeba po piloty, kteří budou v následujících týdnech chránit vzdušný prostor Islandu. Zkušenosti naši muži a ženy v uniformách získávají také na aliančních cvičeních. V srpnu jednomu z těch největších bude poprvé velet Čech, plukovník Kopecký. Na konci června se pak generál Petr Pavel stal předsedou Vojenského výboru NATO. To je jednoznačně důkazem toho, že v nás mají naši partneři důvěru.
V letošním roce navíc přispíváme 1.500 vojáky do Sil rychlé reakce NATO a jako jedni z prvních jsme se přihlásili do budovaných sil velmi vysoké pohotovosti. Jsme vedoucí zemí v projektu Mnohonárodnostního centra leteckého výcviku s ředitelstvím ve Vyškově, k tomu se účastníme misí pod hlavičkou OSN a v první půlce příštího roku vyčleníme tisícovku vojáků do takzvané Battlegroup Evropské unie. Kompletní výčet našich příspěvků by byl dlouhý.
Co za to?
Předně – už výše uvedené je pro nás zároveň velkým přínosem, příležitostí k rozvoji vlastních schopností, které bychom jinde těžko získali. Zároveň si můžeme říct, že „někam“ patříme. Patříme mezi státy, které si chtějí pomáhat - v duchu jeden za všechny, všichni za jednoho. A to nejen v obraně jako takové, ale i v rovině konzultací, sdílení zkušeností, kapacit, výcviku.
Vše je potřeba brát v širším kontextu. Buďme tedy spravedlivými účetními a snažme se sečíst opravdu všechny položky „dal“, „má dáti“, případně „dostal“, „má dostat“. A neplatí to jen pro „účet“ za obranu. Není dobré pěstovat sebechválu, ale malověrnost je zbytečná.
Autor: Martin Stropnický