Během cesty po Německu jsem narazil na článek v novinách Berliner Zeitung od Stephana Kaufmanna. Popisuje v něm dějiny bankrotů Řecka a myslím, že rozhodně stojí za to si ho přečíst. Níže naleznete překlad v češtině i německý originál.
Řecko neplatí: V pátek měly Atény převést na účet Mezinárodního měnového fondu (MMF) 310 milion eur. Vymohly si nicméně odklad – veškeré červnové pohledávky fondu, jejichž výše přesahuje 1,6 miliardy, by nyní chtělo uhradit na konci měsíce. MMF s tím souhlasil. Zda budou mít Atény 30. června peníze, není jisté. Nebylo by to poprvé, kdy Řecko nezaplatilo. Tanec s Řeckem trvá už téměř 200 let. Pro finančníky nepřestalo být nikdy předmětem spekulací, „zemí snů“, jak tvrdí historička Korinna Schönhärl. A pro evropské mocnosti prubířským kamenem v jejich zápase o vliv v Evropě.
Už na svůj boj o nezávislost, který vedli od roku 1821 proti Osmanům, potřebovali Řekové zahraniční peníze. Prozatímní vláda si od roku 1824 brala úvěry na londýnské burze. Řecký stát se tak zadlužil ještě předtím, než začal existovat. Založen byl v roce 1830. Investory lákaly stoprocentní i vyšší výnosy. Britská vláda měla zase svůj vlastní zájem na oslabení Osmanské říše. Řecko zničené občanskou válkou nakonec nebylo schopno své dluhy splácet, žádné nové úvěry už nezískalo, a poprvé tak vyhlásilo bankrot. Prominutí dluhů dosáhlo teprve o 50 let později.
Evropské mocnosti dobyly vítězství a dosadily v zemi nového řeckého krále, kterým se stal Ota Bavorský. A také on potřeboval peníze. Velmoci ve snaze o posílení svého vlivu v zemi převzaly záruku za půjčku přes 2,4 milionu liber od Rothschildovy banky. Peníze nicméně spolykala rozbujelá – bavorská – byrokracie, úroky, náhrady zaplacené Osmanské říši a vydržování bavorského vojska.
Již v roce 1838 muselo Řecko prosit o odložení splatnosti svých dluhů. Velmoci na to přistoupily, vyžádaly si nicméně od roku 1843 plán jejich splácení. V té době však vypukla proti králi Otovi vzpoura, a země musela vyhlásit svůj druhý bankrot.
Věřitelé se však svých pohledávek nevzdali, ale začali je využívat jako politickou páku. Když se Řecko chtělo během krymské války postavit na stranu Ruska, britské a francouzské lodě zatarasily přístav Pireus pod záminkou, že požadují příjmy z vybraného cla na splácení dluhu, a Atény tak donutily k neutralitě.
V roce 1875 se v Aténách dostal k moci Charilaos Trikoupis, muž, kterému investoři důvěřovali.Banky a finančníci tehdy navíc úpěnlivě potřebovali lukrativní investiční příležitosti a zdálo se, že Řecko takové příležitosti nabízí, protože Trikoupis prováděl reformy a chtěl zemi industrializovat.Na dluh. Z půjčených 730 milionů franků jich ale na budování infrastruktury a průmyslu putovalo jen málo.Lví podíl těchto prostředků padl na vyzbrojení země proti jejímu mocnému osmanskému sousedovi.Když potom začátkem 90. let 19. století vypukla světová hospodářská krize a prudce poklesla cena rozinek – hlavního řeckého vývozního tovaru –, musely Atény v roce 1893 přiznat, že stát potřetí zbankrotoval.
Ani tentokrát se věřitelé svých nároků nevzdali.Využili vojenské porážky, kterou Řecko v roce 1897 utrpělo ze strany Osmanů, aby zbankrotovanému státu poskytli další úvěr a zároveň s tím zřídili v Aténách mezinárodní finanční komisi (MFK).MFK se skládala z diplomatů Velké Británie, Ruska, Francie, Rakouska, Německa a Itálie, delegovaných vždy po jednom z každé země, a kontrolovala jednu třetinu státních příjmů s tím, že tyto prostředky budou použity ke splácení dluhů.
Komise byla ve své práci velmi úspěšná. V roce 1910 měly Atény na finančních trzích dveře opět otevřené. Balkánská válka, která začala v roce 1912, přinesla Řecku velké územní zisky a investoři začali snít o velkých věcech. Jak píše historička Korinna Schönhärl, obraz Řecka neustále kolísal mezi „balkánskou“ chaotičností a mnohoslibnou prosperitou.
Pak ale přišel rok 1922 a s ním „maloasijská katastrofa“, kdy ve válce proti Turecku Řecko utrpělo naprostou vojenskou porážku. Z nařízení aténské vlády byly tehdy všechny bankovky rozstříhány na dvě poloviny: první se nadále používala jako platidlo, ovšem s poloviční hodnotou, druhou museli Řekové odevzdat své vládě jako nucenou půjčku. Ale ani to nepomohlo. V roce 1929 vypukla světová hospodářská krize, která Řecko dorazila úplně, takže v roce 1932 počtvrté oznámilo, že je v bankrotu. Své dluhy věřitelům nicméně splácet nepřestalo, pouze byla odložena jejich splatnost. Když začala okupace Řecka Třetí říší, musela MFK ze země odejít, ale od roku 1963 Řecko své dluhy opět splácelo. A když se v roce 2001 stalo členem eurozóny, přišla nová vlna spekulací o jeho rozmachu.
„Jsem ministrem financí státu, který je v bankrotu.“
Gianis Varoufakis, ministr financí, v únoru.
Autor: Andrej Babiš, předseda hnutí ANO