Vyrůstala jsem v devadesátkách a nikdy bych neměnila
Praha/Třebíč - Poslankyně Monika Oborná pochází z Březníka a je stejně mladá jako naše demokracie. Obě se narodily v roce 1989. A tak určitě není od věci si s Monikou Obornou popovídat o tom, jak ona sama vnímá události listopadu 1989 a také po listopadový vývoj v naší zemi.
Narodila jste se v roce 1989. V pátek 17. listopadu 1989 vám bylo přesně 229 dní. Kdy jste poprvé začala vnímat události, které se odehrály krátce po vašem narození a tak výrazně změnily tvář naší země?
V době revoluce mi bylo sedm měsíců. Události, které se tenkrát odehrály jsem začala samozřejmě vnímat až později. Tehdy jsem věděla jen to, že se v Praze odehrála nějaká revoluce, která vedla k pádu komunistického režimu v Československu. Co se tenkrát opravdu stalo a souběh všech událostí jsem začala blíže vnímat někdy v období studia na gymnáziu. Doma jsme se o politice nikdy příliš nebavili, až když později jsem se začala rodičů ptát.
Vyrůstala jsem v devadesátkách a nikdy bych neměnila. Všechny nás ovlivňovaly podněty, které se sem postupně dostávaly ze Západu. Sledovali jsme Dallas a Beverly Hills, s holkama četly Bravo, do restaurace jsme chodili na kuře s broskví a kdo neměl ledvinku, šusťákovku a účes na Jágra jako by nebyl. Pamatuji si na svoje první cédéčko Luneticů, a na kapesní hru Tetris, kterou jsem milovala. Toto bylo moje dětství a jsem ráda, že takové bylo, byla to totiž doba, která se už nikdy nezopakuje.
Osobně jste dobu vlády jedné strany nezažila, ale určitě vám o té době vyprávěli rodiče. Jak vnímali tu dobu před i po roce 1989?
S rodiči jsem na téma revoluce mluvila, zajímalo mě, jak tuto událost prožívali. Vše sledovali doma u televize a u rádia. Prý se jim tenkrát ulevilo. Konečně měli svobodu slova, mohli cestovat a moje sestry mohly studovat na vysokých školách. Po revoluci jsme s rodiči začali cestovat do Itálie. Pamatuji si jejich nadšení, bylo vidět, že si to užívají. Po cestě na odpočívadlech jsme potkávali Čechy a s nadšením si vyměňovali informace, kam cestujeme mi a kam cestují oni. Cestovali jsme do kempů jen podle mapy, v hliníkovém ešusu nasmažené řízky a s rodiči jsme po cestě poznávali svět. Ukazovali nám v Rakousku Alpy a první pohled na moře byl velmi silný emotivní zážitek pro nás všechny. Mělo to své kouzlo a vzpomínky v nás hluboce zůstaly. Dnes nás už jen GPS navigace navede na letiště. To kouzlo je už pryč.
A jak vy, jako osoba nezatížená dobou totality, vnímáte vývoj naší země po listopadu?
Polistopadový vývoj jako celek nelze hodnotit jinak než pozitivně. Ano, v divokých 90. letech došlo i k excesům, ale celá společnost se dokázala velmi rychle přizpůsobit novým podmínkám. Navázali jsme na tradici svobody a demokracie z první republiky, urovnali jsme vztahy s Německem a dalšími státy, prošli jsme ekonomickou transformací, která byla sice bolestivá, ale otevřela nám nové možnosti. Zahraniční investice, které naše hospodářství potřebovalo, nás posunuli vpřed a my jsme se byli se schopni vypořádat se jakžtakž světovou konkurencí. Vstup do NATO a následně do EU potvrdil naši příslušnost k nejvyspělejší části světa. Mohli bychom dlouze hovořit o kauzách, jejichž dozvuky slyšíme do dnes, ale myslím, že s blížícím se výročím 17. listopadu bychom se měli soustředit na to, co se celé naší společnosti podařilo. Naše země je jednou z nejbezpečnějších na světě, nic nás přímo neohrožuje, ekonomicky se nám daří, nezaměstnanost je nízká a veřejné instituce si plní své povinnosti. Z východoevropské postkomunistické šedi jsme se stali opět úspěšnou rozvinutou zemí, a to jen díky snažení všech našich občanů.
Krátce po revoluci došlo ovšem k rozdělení Československa…
Rozdělení Československa dodnes budí asi u většiny lidí rozporuplné pocity. Pravdou je, že samotné rozdělení bylo neústavním krokem. O rozpadu federace se mělo hlasovat v referendu, ale nestalo se tak. O tuto možnost jsme byli připraveni. Naše společenská i ekonomická síla zmenšila. Jestli jsme jedna země s 15 miliony obyvatel, nebo dvě menší, je samozřejmě znát. Prezident Beneš ale říkal, že ho nikdo nepřesvědčí, že Slováci jsou národ. A v tom se velmi pletl. Češi a Slováci jsou dva svébytné národy a pro velkou část slovenské společnosti byla touha po vlastním státě velmi silná. Myslím si, že pokud by nedošlo k rozdělení už v roce 1993, dohadovali bychom se celá 90. léta o rozsahu práv federální vlády, národních vlád a místo toho, abychom kráčeli vstříc západní Evropě bychom se zabývali jen vlastními domácími problémy, které by byly víc o emocích než o faktech. Navíc nikde není psáno, že by k rozdělení nedošlo o 10, 15 let později. Jen bychom ztratili ty roky mezi tím. Podívejme se na Skotsko, Katalánsko apod. Proč se takto trápit. My dnes máme se Slovenskem excelentní vztahy, není mezi námi žádná zášť a mírový způsob rozdělení státu může být světu vzorem. Minimálně v tomto byla naše politika vždy mimořádně kultivovaná, protože dělení států většinou provází nenávist a násilí.
Zítra, tedy v sobotu 16. listopadu, se má na Letné sejít opět velká demonstrace namířená především proti současné vládě a proti současnému prezidentovi. Jsou podle vás takové akce namístě a mají smysl, jestliže žijeme v plně demokratické zemi?
Jsem ráda, že žijeme v demokratické zemi, máme svobodu slova a občané mají legitimní právo vyjadřovat svůj názor například formou demonstrace. Vadí mi však, když někdo přirovnává současné demonstrace k těm listopadovými v roce 1989. Přece nemůžeme srovnávat demonstrace v době totality s demonstrací v době demokracie. Tenkrát lidi spojovala společná touha po demokracii, dnes demokracii a svobodu máme a já osobně nemám jediný důvod k obavám, že bychom o ni mohli znova přijít. Všichni máme právo vyjádřit svůj názor ve volbách. Demokratické volby rozhodují, kdo vládne v zemi. To je ta pravá, skutečná demokracie.
Vraťme se ale k výročí 17. listopadu. Jak vy osobně si toto výročí připomenete?
Každý rok jsem 17. listopad strávila doma, na Vysočině s rodinou. Letos poprvé budu v Praze na koncertě k 30. výročí revoluce, na který jsem přijala pozvání od předsedy sněmovny Radka Vondráčka. Musím se přiznat, že v posledních letech jsem zásadně 17. listopadu nezapínala televizi. Nechci se v takto významný den dívat na vyhozené kytice v koši. Mě zajímají příběhy lidí, kteří revoluci zažili na vlastní kůži. Pro mě jsou hrdinové ti, kteří mé generaci „vycinkali“ demokracii a svobodu. Díky těmto lidem jsem mohla vyrůstat v demokratické svobodné zemi a mít krásné dětství. Děkuji Vám!
Tenkrát lidi spojovala společná touha po svobodě, co spojuje vaši generaci?
To je dobrá otázka. Víte, dnes máme všechno, nekonečné možnosti a příležitosti. Osobně bych si přála, abychom byli větší vlastenci. Abychom byli hrdí na naši zem, častěji, ne jenom když vyhrajeme nějaký sportovní turnaj. Přála bych si, abychom cítili národní hrdost pokaždé, když zazní hymna, ta naše nejkrásnější písnička, pokaždé když někam vycestujeme abychom byli hrdí na to, že jsme Češi. Tohle je na nás, jak tyto hodnoty uchopíme a budeme předávat dál našim dětem a budoucím generacím. Já jsem velký vlastenec, jsem pyšná na to, že žiji v České republice, miluji naši zem, protože je nejkrásnější na světě. Nikdy bych neměnila! Cítím hrdost na soustu našich šikovných lidí. S láskou ctíme tradice a zároveň jsme úspěšná země, Česká republika je zemí pro budoucnost.
Horácké noviny, 15. 11. 2019