Andrej Babiš v Revue 50+

Jeden z nejvýznamnějších českých podnikatelů současnosti, který je v první tisícovce nejbohatších lidí světa. Možná by mohl žít ve Švýcarsku a být v klidu. Evidentně to však není v jeho povaze: žije v Průhonicích, zajímá se o své okolí a rozčilují ho poměry v naší zemi. Výkonný, efektivní a velmi vytížený – přesto si našel čas na ,,živý" rozhovor pro náš seniorský časopis.

Nedávno jsem se doslechla, že jste se údajně stal druhým nejbohatším člověkem v České republice. Jste šťastný?

Šťastný? No, každopádně jsem spokojený. K tomu úplnému štěstí ještě něco chybí, ale mám v plánu být úplně šťastný.

Co vám tedy chybí k úplnému štěstí?

To se týká hlavně mé rodiny, takže bych to nerad prozrazoval.

Dobře, třeba se k tématu soukromí ještě dostaneme. Vaše jméno každopádně představuje synonymum pro slovo úspěch. Víte, kolik lidí vlastně ve svém holdingu zaměstnáváte?

To číslo se samozřejmě neustále mění. Stále kupujeme nějaké firmy, ale mohu vám říci, že v současnosti máme okolo 28 tisíc zaměstnanců, přesně 28 300.

Potkáváte se při tomto množství lidí i s „obyčejnými zaměstnanci“, tedy lidmi mimo management?

Snažím se chovat normálně, nechci se povyšovat. Myslím si totiž, že pokora je v životě důležitá. Víte, když člověk zažije, že je jednou nahoře a potom padne až úplně dolů, když zažije, že mu lidé přestanou volat a tváří se, že ho neznají… Sice se to dá přežít, a i já jsem to přežil, když mě 27. dubna roku 1995 vyhodili ze dne na den z práce, ale není to nic příjemného. Mečiarovci tehdy ovládli podnik, kde jsem pracoval. Měl jsem „tu čest“ být osobně vyhozený Borisem Vostrým z harvardských fondů, který je teď na útěku před zatykačem Interpolu. Jeho lidé se chovali velice pragmaticky a brutálně. To já nedělám. Ale k vaší otázce: pokud mne kterýkoli zaměstnanec osloví, snažím se s ním setkat nebo ho alespoň vyslechnout. Ano, mám sice velmi málo času, ale například v únoru jsem tři dny jezdil po Moravě, a tak jsem se potkal s lidmi v našich největších podnicích. Samozřejmě, že se snažím občas pomoci i osobně, například když jde o zdraví. Znám mnoho lékařů, umím u nich zařídit nějaké vyšetření, ale naše skupina je tak obrovská, že pochopitelně nelze obsáhnout všechny. Víte, (směje se…) já stejně nejraději chodím na naši farmu, kde jsou zvířata, která jsou upřímná, nelžou, nekradou, nepodvádějí a nemají žádné „lidské“ problémy.

Máte ve skupině nějaké zajímavé seniory, které byste nám chtěl představit?

No určitě! Představím vám například člověka, který se zásadním způsobem přičinil o to, že Agrofert vůbec vzniknul. Jmenuje se Josef Kasper a je to můj přítel. Je to neskutečně energický člověk, ačkoliv mu je, respektive letos mu bude 85 let! Býval ředitelem Lovochemie a stále u nás pracuje v dozorčí radě, ve výboru pro audit, takové naší řekněme radě starších, kde je mimochodem i pan Karel Jiříček, bývalý finanční ředitel Dezy, kterému už také táhne na 70 let. Pan Kasper je skutečná legenda skupiny Agrofert, bez něho by Agrofert ani nebyl. Byl to on, kdo mi dal první informace o tom, že Lovochemie hledá peníze na zaplacení dluhů. Já jsem jim tehdy ty peníze u zahraničních firem zabezpečil, a tím začal příběh s hnojivy. Potom jsme tam ještě měli pana Platila. Honza Platil byl jeden z prvních zaměstnanců, přišel tuším v roce 1994. Když jsme tenkrát začínali obchodovat s hnojivy, tak nám za to zemědělci nabízeli různé plodiny – obilí, řepku atd., a on byl právě na tyhle plodiny odborník, který později přišel k nám. Odcházel do důchodu, když mu bylo 68 let, a je to opravdu vitální člověk. Chodí cvičit k nám do Sokolovny, občas ho tam potkávám… To totiž není o věku: dnes máte 18leté mladé lidi, kteří jsou jak leklá ryba, bez energie, a pak máte 90leté, kteří mají energie na rozdávání. Já věřím na genetiku, věřím na takovou ,,lopatkovou teorii": když si tříleté děti hrají na pískovišti, ti geneticky daní lídři to už na tom pískovišti s lopatkami organizují, a tak je to vlastně po celý jejich další život.

Kdo v dětství nejvíc ovlivnil vás?

Měl jsem velmi dynamickou mámu. Měl – bohužel. Kvůli špatnému rozhodnutí lékařů, kteří jí doporučili jít na operaci, náhle zemřela. Bylo jí 80 let a studovala univerzitu třetího věku. V dětství mne ovlivnila i moje babička, tedy matka mojí mámy, která byla lidová umělkyně, dělala keramiku. Byla také hodně dynamická, například celý život usilovala o vstup do Svazu umělců. Pak mě také ovlivnil můj děda, který byl kovář. Měli s babičkou malé hospodářství, jednu krávu, dva koně a králíky. U těchto mých prarodičů jsem často pobýval, dokonce jsem tam i bydlel, vyrůstal. Pamatuji se, že děda pořád pracoval, měl vinohrad, byl totiž strašně pracovitý. I babička byla velmi aktivní, taková organizátorka, která stále něco řešila.

Pracovitost jste tedy zdědil. A co se týče vašich ostatních vlastností, vaše otevřenost…

No, možná byste se divila, ale jsem vlastně introvert. Změnil jsem se až v poslední době, ale stále mám obrovské problémy vystupovat na veřejnosti a ani nijak výrazně nevyhledávám společnost. I když s věkem se to mění a například teď je to nutnost, ale mám s tím pořád problém.

Jaká vaše vlastnost vás tedy dovedla tam, kde jste dnes?

Je to vůle, urputnost, pracovitost…

To jsou vesměs pozitivní vlastnosti…

Ani to moc pozitivní není, to je tak pozitivní, až je to negativní. Protože teď, když jsem si vymyslel to politické hnutí, moje pracovní tempo představuje někdy i 20 hodin denně včetně víkendů – a to se nedá dělat dlouho. Má to negativní dopad na rodinu. Nemám pak na nic pořádně čas, ani na firmu, ani na kamarády, ani na soukromí. Těším se na rok 2014, kdy se mi snad trochu znormalizuje život. Víte, rodina je pro mě priorita, i když si stále vyčítám, že jsem se prvním dětem tolik nevěnoval a ani druhým dětem se nevěnuji dostatečně, ale chtěl bych to ještě dohnat.

Máte rád nějakou historickou osobnost, kterou jste v mládí v knihách obdivoval, a máte vlastně nějaký politický vzor?

V mládí jsem četl velké množství knížek, Julese Verna, Jaroslava Foglara, Karla Maye, Řecké báje a pověsti, ale nejvíce jsem asi četl Patnáctiletého kapitána od Julese Verna, to byla strašně tlustá knížka se žlutomodrým obalem, úplně ji vidím před sebou… Mě historie zajímá, můj táta byl – jak se říká – chodící encyklopedie. Politický vzor přímo nemám a nechci mít, ale určitě velkým politikem byl Winston Churchill nebo Charles de Gaulle. Z domácího prostředí mám spíš podnikatelský vzor, tak například Jan Antonín Baťa. Snažím se o něm co nejvíc číst, zjistit, jak to tenkrát bylo: jestli byl podnikatel nebo i politik. Baťa se přece také zabýval celospolečenskými problémy, napsal knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Kreslil dálnici ve Zlíně, kanál Odra-Dunaj… Pro mne je zcela logické, že když vaše podnikání dosáhne určitých rozměrů a stát je nefunkční, nemáte lidi, nemáte učně, není vybudovaná infrastruktura, všechno je komplikované, protože vládne byrokracie, korupce a politici jsou spíš nepřáteli, než aby nás podporovali, ačkoliv žijí z našich peněz – tak pak to samozřejmě začínáte řešit. To není touha po moci, to je snaha o nezávislost.

Takže toto je tím motorem, tou motivací, která Vás vedla k vytvoření ANO 2011?

Určitě. Hlavní důvod vzniku ANO 2011 je fakt, že polistopadoví politici neodpovídají definici politika tak, jak ji zformuloval Aristoteles: mají být vzorem moudrosti, pracovitosti a morálky, mají být elitou národa. Já ale nemám pocit, že dnešní politika je služba občanům, služba národu. Většina lidí, kteří neuspěli v normálním životě, šli do politiky jenom proto, aby měli příjem, případně aby něco nakradli. To je jedna věc a druhá věc je ta, že si nemyslím o funkci ministra, že je to funkce politická. Ministerstvo nebo stát by měli řídit odborníci nejenom podle vzdělání, ale hlavně podle zkušenosti a podle toho, co mají za sebou. Také jsem přesvědčený o tom, že stát by měl být řízen stejným stylem, jako je řízená firma. Mnoho lidí mě za to kritizuje a nechápu, co je na tom složitého, když říkám: řídit stát jako firmu znamená řídit stát ve prospěch státu. Já řídím Agrofert ve prospěch Agrofertu a politici by měli řídit stát ve prospěch státu a ve prospěch všech jeho občanů. Bohužel – oni stát řídí ve svůj prospěch. A ještě pár slov k tomu, co znamená řídit stát jako firmu. Velmi jednoduše řečeno: používat selský rozum a být kompetentní. To jsou také základní myšlenky našeho hnutí. Chceme nabídnout občanům alternativu, respektive jinou kvalitu lidí. Samozřejmě je tu problém, smutné dědictví lidí z „vévéček“ Víta Bárty, kteří vzali lidem poslední naději, když jim slibovali, že budou bojovat proti dinosaurům a sami se pak profilovali jako strana kmotrů Janouška a Hrdličky. Politika dneška je o hezkém mluvení, o lhaní, o neplnění slibů. A proto slušní lidé ani nechtějí do politiky jít.

Máte před sebou ještě nějaký svůj velký životní sen? Třeba právě v politice?

Svoje sny si plním tím, že jsem vybudoval obrovskou firmu. To byl určitě jeden z těch snů – uspět v podnikání. Mám ještě plno dalších snů. Ale v politice? Tam sny nemám. Víte, já bych se do politiky nemontoval, pokud by to u nás fungovalo, ale když tu platíme vysoké daně a já osobně znám lidi, kteří je kradou, tak s tím mám opravdu velký problém. Ne že bychom se měli špatně, ale mohli bychom se mít podstatně lépe. Vždyť by to tu mohlo být jako Švýcarsko východní Evropy. Češi na to geneticky mají, jsme elita Evropy, to víme z první republiky. Jsou tu šikovní lidé, kteří něco vybudovali, ale bohužel tu neschopná menšina řídí tu schopnou většinu. Já osobně nemám žádné politické ambice: nechci být ani prezidentem, ani premiérem, ale cítím ohrožení v tom, že se společnost radikalizuje. Bohužel žijeme v době marketingu a díky marketingu jsou často ti zlí vlastně dobří a dobří jsou ti zlí. Také bojuji se svou mediální image, neustále dokola vysvětluji, že jsem nikdy nic neukradl, že jsem nic nezprivatizoval, že jsem si to odpracoval. Všichni bankéři vědí, že mám čistý stůl! Ale neměl jsem mluvčí, neměl jsem agentury a určité dezinformace, které o mně šířil hlavně Blesk – který jsem mimochodem žaloval za 22 lží – mne poškodily. Člověk neustále bojuje s nějakými dezinformacemi. Příkladem jsou biopaliva, která jsou podle našich médií dotována, což není pravda. My jsme si nevymysleli biopaliva, ty vymyslel pan Lux s panem Klausem, a to jako první v Evropě. Problém je, že skutečná informovanost lidí je strašně malá a mě to trápí, protože to cítím jako velkou nespravedlnost.

Nemohu se nezeptat na problematiku seniorů…

U nás máme skoro 2,5 milionu seniorů a ti všichni vytvořili společný důchodový účet, který pan odcházející prezident nechal v roce 1994 zrušit. Kdyby na ten účet celou dobu chodily důchody tak, jak je firmy platily, logicky by tam měly být obrovské částky, stovky miliard. Dneska je ale důchodový účet ztrátový, minus 40 miliard, a někdo ty peníze použil na jiné věci. Samozřejmě, je to nadnesené, ale kdyby například firmy, to co odvádějí do sociálního a zdravotního systému ukládaly na účet bez možnosti dosahu našich politiků, jsou tam dnes obrovské částky, které by bohatě stačily na to, aby se naši důchodci měli skvěle, aby měli důstojné stáří, na které celý život pracovali. Seniorskou otázku vnímám jako důležitou a potřeba peněz ve společnosti je obrovská všude, kam se podíváte – ve zdravotnictví, kultuře, sportu a samozřejmě i u seniorů. Společnost přichází o peníze tím, že někteří lidé podnikají nepoctivě, chtějí rychle zbohatnout na úkor ostatních. Náš stát je navíc v mnoha směrech nefunkční, takže jsou zde lidé, kteří se propadají do chudoby. Proto se také zhoršují vztahy mezi lidmi. Úcta a pokora jsou pryč, dané slovo neplatí, všechno jde přes peníze, přitom kdysi jsme si všichni pomáhali a nezištně. Dnešní dobu považuji za morální krizi: pokud jsme ve světě na prvních místech v alkoholismu, v hazardu, naše děti kouří marihuanu, jsme třetí na světě v toleranci nevěry… Mezilidské vztahy jsou zkrátka úplně někde jinde. Anebo jsem možná už trochu staromódní.

To určitě nejste. Děkuji za rozhovor

Jarmila Nevařilová

Zdroj: Revue 50+, 4/13, ročník IX

Nahoru