Kolik jazyků znáš... aneb proč to pořád nejde?

Asi by bylo nošením dříví do lesa, kdybychom zdůrazňovali to, co už dávno vyjádřili naši předkové rčením „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“. V této zdánlivě prosté myšlence je zahrnuto v podstatě vše, čím jsou motivovány a zdůvodňovány dnešní evropské trendy v oblasti jazykového vzdělávání. Poloha, velikost a především jazyková a kulturní mnohotvárnost našeho kontinentu vytvářejí předpoklad pro mobilitu jeho obyvatel, a tím i jejich společenskou a hlavně ekonomickou provázanost. Zvládnutí minimálně jednoho, v lepším případě dvou i více cizích jazyků aspoň na úrovni odpovídající základním profesním i osobním potřebám konkrétního mluvčího se jeví jako nezbytností. Bez vícejazyčných kompetencí se moderní člověk v mnohojazyčném světě neobejde. Neočekává se, že by žáci již po získání základního vzdělání zvládali dva cizí jazyky na vysoké úrovni. Musí být ale připraveni použít cizí jazyk jak v komunikaci na pracovišti, tak i v běžném životě a získat dobrý základ pro další studium. S ohledem na malou rozlohu a orientaci našeho státu na průmysl a export, je pro nás bezpodmínečně nutná znalost cizích jazyků. Je třeba vytvořit takové podmínky, aby i žáci méně nadaní byli schopni zvládnout základní komunikaci v cizím jazyce, zbavili se ostychu a zorientovali se v základních situacích za použití cizího jazyka.

Cizí jazyk se na základních školách vyučuje nejpozději od 3. ročníku, žák tedy odchází ze základní školy po sedmi letech výuky cizího jazyka. Povinnost zařazení druhého cizího jazyka je stanovena nejpozději od 8. ročníku ZŠ. V prvním cizím jazyce – nejčastěji angličtině – by měli žáci opouštět ZŠ s výstupní úrovní A2, což znamená mírnou pokročilost. Bohužel jak ukazuje testování České školní inspekce, většina žáků této úrovně nedosahuje a stejné výsledky potvrzuje i testování žáků 2. ročníků středních odborných škol, kteří zdaleka nedosahují předpokládané výstupní úrovně ze základní školy, tedy A2.

Kde je chyba? V čem je zakopaný pes? Jistě ne v časové dotaci pro výuku jazyků, ta je více než dostatečná. Tak v kvalitě učitelů vyučujících cizí jazyk? Nebo v metodách jejich výuky? Jak je možné, že naši evropští sousedé dosahují ve výuce cizích jazyků daleko lepších výsledků? Klasická frontální výuka jazyků stylem – učebnice, sešit, tabule – už jistě nestačí. Máme k dispozici další výukové metody a prostředky – digitální technologie, které zvyšují motivaci žáků k učení se, odborná cizojazyčná terminologie nebo metoda CLIL (Content and Language Integrated Learning = učení propojující obsah předmětu a jazyk), která žákům ukazuje možnosti využití cizího jazyka v reálném životě. Pokud si žáci vyzkouší angličtinu v matematice, fyzice či chemii nebo v odborných předmětech na středních školách, nemají pocit, že se učí jen jazyk pro jazyk jako předmět kvůli známkám, ale vidí jeho uplatnění třeba v budoucím zaměstnání. Pro výuku touto metodou, v Evropě naprosto běžnou, je třeba jednak zajistit vzdělání učitelů nejazykových předmětů (ne každý učitel všeobecného předmětu vládne cizím jazykem), jednak zpřístupnit mezinárodně využívané výukové materiály tak, aby se usnadnila pro učitele náročná a složitá příprava hodiny.

Prioritou v oblasti jazykového vzdělávání v základních školách by mělo být zefektivnění výuky a postupné snižování věkové hranice pro začátek výuky cizích jazyků tak, aby v co nejkratším čase žáci začínali s výukou cizích jazyků od prvního ročníku ZŠ, a následně dosahovali stanovené výstupní úrovně a tím byla umožněna návaznost vzdělávání ve středních školách. Vyučující cizích jazyků na středních školách se často potýkají s tím, že skutečná dosažená jazyková úroveň u řady žáků, kteří opouštějí základní školu a přicházejí na školu střední, nekoresponduje s požadovanou minimální výstupní jazykovou úrovní. Dle výsledků šetření ČŠI znalosti anglického jazyka žáků 8. a 9. tříd, je jejich skutečná jazyková vybavenost nižší než požadovaná jazyková úroveň. Návaznost jazykového vzdělávání pak v těchto případech není na SŠ zajištěna, což může mít v důsledku vliv na úspěšné složení státní maturitní zkoušky. Problematickou se pak stává i výuka odborného cizího jazyka, protože střední školy musí primárně připravit žáka na složení státní maturitní zkoušky, v rámci které není odborný cizí jazyk obsažen (odborné školy pouze mohou – nikoliv musí - zařadit odborné téma do ústní zkoušky). Neznalost odborného cizího jazyka je pak překážkou při uplatnění na trhu práce. Přitom právě posílení znalosti cizích jazyků pro lepší uplatnitelnost na trhu práce a přípravu pro vysokoškolské studium daného odboru by mělo být prioritou v oblasti výuky cizích jazyků ve středoškolském vzdělávání.

Výuka odborného cizího jazyka je pro žáky motivační – žák vidí využití svých jazykových znalostí v praxi. Z hlediska požadavků zaměstnavatelů chybí zejména absolventi technických oborů se znalostí německého jazyka, který je ve školách vyučován většinou jako druhý cizí jazyk po angličtině. Znalost alespoň dvou cizích jazyků je dle informací podnikové sféry nezbytným předpokladem pro další uplatnění v praxi. S ohledem na geopolitickou polohu a ekonomickou situaci České republiky je pro naše absolventy znalost německého jazyka důležitá, přesto však zájem o němčinu v posledních letech stále klesá.
Výuka cizích jazyků v odborném vzdělávání klade náročné požadavky na učitele cizích jazyků, kteří většinou nerozumí obsahu odborných předmětů. Učitelé odborných předmětů zase většinou neovládají cizí jazyk. Při koncepci výuky odborného cizího jazyka je tudíž nezbytná jejich vzájemná spolupráce. Hlavním problémem však je nedostatek, v některých oborech dokonce úplná absence, kvalitních výukových materiálů pro výuku odborné terminologie v cizím jazyce. Někdy si učitelé výukové materiály tvoří sami, což je pro ně příliš časově náročné a navíc ani není garantována správnost odborné terminologie, která odpovídá reálné praxi.

Mnohé výzkumy prokázaly, že ve všech zemích, jejichž obyvatelé mluví dobře cizími jazyky, hraje významnou roli televizní vysílání filmů v originále. Nejlepších výsledků v anglickém jazyce dosahují žáci ve Švédsku a Finsku, ve kterých se vysílají filmy v původním znění s titulky a téměř vůbec nevyužívají dabing. V ČR se tradičně zahraniční filmy dabují. Problematice zvýšení počtu nedabovaných filmů ve vysílání se věnuje Česká středoškolská unie v iniciativě Ne dabingu, která v roce 2013 zahájila jednání s ministerstvem, dosud však bez výsledku. Je třeba, aby Česká televize, ale i další soukromé televizní společnosti, umožnily vysílání pro děti a mládež s možností volby jazykové verze u zahraničních pořadů. Možná, když budeme více obklopeni angličtinou v médiích, podobně jako tomu je v ostatních zemích, přestaneme se divit tomu, že „v Evropě umí anglicky každá uklízečka i každý příchozí migrant“.

Pokud se nám podaří postupně poskládat mozaiku popsaných střípků problémů a nalézt jejich řešení, posune se možná jazyková vybavenost českých občanů k evropskému standardu. Ale určitě to nepůjde bez nadšených učitelů, které jejich práce baví a dokážou své žáky motivovat a bez žáků, kteří se chtějí učit a v jejich snažení je podporují i rodiče. Občas totiž rodiče stojí jako ochranný štít před svým dítětem a učitele vnímají jako nepřítele, který má na jejich dítě nepřiměřené nároky. Buďme na jedné lodi – naším společným cílem je, aby naše děti zvládly žít v mnohojazyčném multikulturním světě.

Mgr. Jana Berkovcová
Autorka působí jako lektorka angličtiny a ruštiny a jako hlavní garantka oblasti Cizích jazyků v Národním institutu pro další vzdělávání.