Hodnocení vlivu na životní prostředí se stalo v poslední době „úzkým hrdlem“ v přípravě velkých i malých investic a jedním z rozhodujících faktorů ve schopnosti čerpat dotace EU. Díl první: Oznámení záměru investorem.
V čem spočívá náhle se zjevený a široce medializovaný problém? Je to opravdu problém, který se objevil najednou nebo dlouhou dobu známý a pouze zametaný pod koberec? Bezesporu se nejedná o nic náhlého ani neznámého, jen dlouhou dobu neřešeného, resp. špatně řešeného. Řešitelé totiž neměli za cíl vyřešit připomínky EU komise a zlepšit proces tak, aby byl udržitelný a obhajitelný ale udržet status quo v přípravě staveb.
Pokud bychom chtěli krátce a tedy i zjednodušeně shrnout podstatu procesu EIA, pak by bylo možno určit jako hlavní účel vybrání varianty stavby s nejmenším, ještě únosným negativním vlivem a co nejširší zapojení veřejnosti. Tento princip se v záplavě novelizací zcela vytratil, resp. byl pokroucen do té míry, že se stal pouze formální procedurou bez možnosti výrazně cokoliv měnit a už vůbec ne, to měnit na základě faktů.
Proces EIA v sobě zahrnuje, když to zjednoduším: oznámení záměru investorem, dokumentace, nezávislý posudek, veřejné projednání a vydání stanoviska k dotčenému záměru. Nerespektování podstaty jednotlivých kroků je jedním z důvodů degradace EIA a tím i současných problémů. Jestliže například oznámení záměru má sloužit k určení obsahu a rozsahu dokumentace, tedy dokumentace hodnotící vlivy na prostředí, pak by se připomínky měly týkat toho, jak a v jakém rozsahu budou hodnoceny předkládané varianty a nikoli toho, jaké varianty budou hodnoceny. Zní vám to kacířsky? Je to jen striktní respektování světově ověřeného postupu. Proces EIA, by totiž měl hodnotit pouze investorem předložené varianty a nikoli samospasitelně hledat tu teoreticky nejlepší z pohledu ŽP. Ono totiž ta nejlepší, nemusí být pro investora přijatelná, ekonomicky realizovatelná a pak nebude žádná. Nebo bude ta, kterou se podaří na sílu, popř. různými zákulisními a nečistými tahy prosadit. Potom jsme mimo podstatu procesu EIA, který má za cíl vybrat tu s nejmenším, ještě únosným vlivem. Dostáváme se zcela mimo transparentnost a faktickou obhajitelnost přijatých závěrů. To je stav, ve kterém se právě teď nacházíme. Podvariantou tohoto postupu je formulace obecných a prakticky nerealizovatelných požadavků. Příkladem může být požadavek na vyhodnocení VŠECH MOŽNÝCH VARIANT západního obchvatu města XY. V případě Prahy je technicky možné realizovat pražský okruh přes Karlovy Vary. Tato trasa bude mít nejmenší negativní vliv na občany např. Suchdola. Kdo ale pojede z Bohnic do Stodůlek pře KV? A proč financovat projekty pro tuto trasu? K čemu bude silnice, která nebude sloužit svému účelu? Jaký je vlastně účel staveb posuzovaných v procesu EIA? Má účel staveb být vůbec posuzován v procesu EIA? Pokud ano, pojďme vymýšlet světový unikát, pokud ne přenechejme to jiným a respektujme jejich závěry stejně jednoznačně, jako budeme požadovat, aby oni respektovali naše.
Více otázek než odpovědí a to je pouze jeden problém na úplném začátku procesu. Jak je vidět, nejedná se o jednoduchou problematiku shrnutelnou do jednoho odstavce s jednoduchým řešením, jak se to mnozí snaží líčit a ve svém důsledku i řešit.
Autor: Romana Bocková, Poradkyně v oblasti ŽP a zemědělství