V úterý 28. června vystoupil ministr obrany Martin Stropnický na pražském Žofíně na 201. Žofínském fóru, které neslo název „Armáda, bezpečnost a role zbrojního průmyslu v kontextu současné mezinárodní situace“.
„Představte si, že žijete v létě roku 1900 a bydlíte v Londýně, tehdejším hlavním městě světa. Evropa ovládá východní polokouli. Stěží existuje místo, které by evropské hlavní město neovládalo buď přímo, anebo nepřímo. Evropa žije v míru a těší se bezprecedentní prosperitě. Evropské země jsou díky obchodu a investicím natolik provázané a na sobě závislé, že lidé naprosto vážně tvrdí, že válka není možná – a pokud by vypukla, skončila by po několika týdnech, protože globální finanční trhy by nevydržely tak vypjatou situaci. Budoucnost se jeví v jasných barvách: mírumilovná a prosperující Evropa bude vládnout světu.“
Vážené dámy a pánové,
chci se vám předem omluvit. Jak jste asi pochopili z úvodu, mé dnešní vystoupení zde na Žofínském fóru bude jiné, než na jaké jste zvyklí. Úvodní citaci jsem si vypůjčil z knihy Příštích sto let politologa George Friedmana. Rád bych měl křišťálovou kouli a viděl, co se stane v letech příštích. Avšak nemám ji. Nemá ji nikdo z nás, ani slavný prognostik Friedman. O to důležitější je znát dobře historii, abychom se z ní učili a dokázali se připravit na mnoho variant budoucnosti.
Záměrně jsem vybral tento citát, abych připomněl, že jako homo politicus jsme často velmi omylní. Chybujeme v mnoha věcech a v jedné obzvláště: věříme, že pokrok, mír a prosperita, ke které jsme v určitý historický okamžik dospěli, je stavem konečným, nezvratným a trvalým. Tak jako občan Londýna v létě roku 1900, i my jsme v létě roku 2016 věřili, že vše čeho jsme v Evropě dosáhli, zde automaticky a jaksi samo o sobě bude navždy. A opět jsme se zmýlili. Vzpomeňme si, jak v minulosti mnoho malých chyb spustilo lavinu událostí, za které jsme jako lidstvo těžce zaplatili. Řetězec malých politických chyb může vyústit v krizi fatální.
Brexit přichází v tu nejhorší dobu. Klíčový člen Unie odchází v situaci, kdy se na východní hranici Evropy agresivně tlačí Rusko a usiluje o rozbití zbytků evropské politické jednoty, a kdy islámský terorismus a extremismus tlačí migrační vlny uprchlíků do Evropy a hrozí útoky v našich městech. Místo k větší jednotě, která by měla být logickou reakcí na mezinárodní vývoj, se blížíme k bolestivému rozvodu. Proč?
Dnešní krizi předcházela souvislá řada politických chyb a i tentokrát se evropské politické elity domnívají, že jim budou odpuštěny. Smutnou pravdou je, že nebudou.
Sjednocená Evropa v minulých letech nedokázala adekvátně reagovat v krizových momentech. Ať již se jednalo o Rusko, či naposledy o migrační krizi, jednotný politický postup, který by vedl k reálně pozitivním výsledkům, se nepodařil. Co hůře, téma migrace rozhodlo britské referendum. Nezvládnutá migrační politika ze strany Evropské komise a řady velkých unijních členů prohrála klíčovou volbu voličů za kanálem. A rozhodně to nemusí být prohra poslední.
Rostoucí sebevědomí nacionalistů a fašistů napříč Evropou představuje velkou hrozbu pro demokratickou Evropu, jak ji známe. Rozhodně nepodceňujme dominový efekt, který může britský odchod spustit. Možná nám dnes lidé jako Marián Kotleba mohou připadat směšní, avšak ještě před týdnem byla pro nás i samotná varianta Brexitu zcela nemyslitelná. Podívejme se dnes do ulic francouzských měst. V okamžiku, kdy by sílící strana Marine Le Penové dokázala seriózně prosadit konání obdobného referenda, by nám do smíchu určitě nebylo.
Navíc jsme v praxi viděli, jak nevyzpytatelné je referendum jako politický nástroj. Zcela snadno může být nejsilnější stránkou demokracie, i její největší slabinou. Miliony občanů Velké Británie podepisují petice za znovuvypsání referenda, protože zjistili, že se rozhodli špatně. Nebo spíše, že teprve po odevzdání hlasu zjistili, o čem vlastně hlasovali. Toto byla velmi poučná lekce.
Odchod Británie vyvolal spoustu otázek, ale žádné odpovědi. Ekonomové nám nejsou schopni říci, jaké dopady tento krok může mít na celou Evropskou unii nebo jednotlivé členské státy. Po zveřejnění výsledků jsme byli svědky panické reakce investorů, propadů měn a burzovních indexů.
S velkým otazníkem zůstávají také možné politické dopady na EU, její instituce a pravidla. V Evropě se dnes hovoří o tom, že rozhodnutí o Brexitu vytvořilo vhodnou příležitost pro reformu celé Unie. S tím souhlasím, i když mnohem raději bych viděl reformu pro evropské občany před Brexitem. Klíčovou otázkou je však nyní: jakou reformu? Myslet si, že se dnes někdo chytí za nos a ze dne na den zreformuje EU, je hloupost. Žádná velká témata pro reformu nastolena nebyla, i když dílčí oblasti jsou z mého pohledu zcela nasnadě. Ale přiznejme si, pro celkovou reformu nám chybí její vize.
Navíc se domnívám, že pro vážně míněnou reformu potřebujeme mít schopnou a dobře vedenou Evropskou komisi. Jen za takové podmínky bude možné jakékoliv smysluplné reformní kroky připravovat a realizovat. Na rovinu si myslím, že nynější Komise
ve stávajícím obsazení to být nemůže. Od jejího předsedy Junckera nelze očekávat ani politickou odvahu, natož vůli k jakýmkoliv kredibilním posunům, které by Evropskou unii učinili přijatelnější a srozumitelnější pro občany.
Nepamatuji si, že by pan předseda Juncker jakkoliv podpořil premiéra Camerona v úsilí předsvědčit britské voliče o správnosti hesla „I´am IN“. Velmi silně jsem ale zaznamenal uraženou reakci Evropské komise s Junckerem v čele. Požadavek na okamžitý odchod Velké Británie z EU v prvních okamžicích po zveřejnění výsledků referenda mi připomínal spíše chování uražené slečny, než uvážlivé a diplomatické vyjádření politické figury, která je za negativní výsledek referenda minimálně spoluzodpovědná. Zcela jasně to vypovídá o nedostatku sebereflexe jeho i instituce, které předsedá. Každému z nás přeci musí být jasné, že vyjednávání o podmínkách Brexitu musí probíhat rozvážně a s chladnou hlavou. V sázce je příliš mnoho. Musíme společně vyhodnotit možné dopady, potřebujeme vědět, nač se připravit.
Velkou Británii budeme v EU postrádat. Její pragmatický přístup v řešení otázek na evropské úrovni představoval protiváhu proti snahám jiných velkých států volajících po vzniku tzv. Tvrdého jádra. Musíme si také uvědomit, že nám na úrovni EU odchází spojenec, který usnadňoval komunikaci a spolupráci osmadvacítky se Spojenými státy. Tuto roli, myslím, doceníme plně až s odstupem času.
Z hlediska alianční politiky musíme doufat, že Velká Británie přestojí dnešní krizi jednotná a nedojde kupříkladu k odchodu Skotska ze Spojeného království. Takový vývoj by znamenal přelití krize z úrovně unie na úroveň Severoatlantické aliance. Zde si nemůžeme dovolit žádné „euro“ chyby. Tím se dostávám přesně k bodu, o kterém jsem hovořil v úvodu. A to, že spousta menších politických chyb může spustit lavinu s vážnými následky. Spolupráce s Velkou Británií musí pokračovat a komunikace musí být ještě intenzivnější a otevřenější, než doposud. Varšavský summit bude v tomto ohledu zásadním setkáním.
Rozhodnutí o Brexitu může spustit sérii národních plebiscitů pod taktovkou evropských nacionalistů. Nepřipravené evropské instituce i politici v jednotlivých zemích mohou nedocenit vážnost situace a může dojít k významným politickým změnám. Pokud se více těchto změn projeví ve velkých členských státech EU – a Britové nám ukázali, že to možné je – může se nám stát, že o projekt Evropské unie nadobro přijdeme. A rozmělníme-li spolupráci ve všech sférách, ve kterých dnes v EU probíhá, bude jen otázkou času, kdy přijdeme i o tu nejdůležitější: tu obrannou. Dámy a pánové, toto se nesmí stát!
Je velmi důležité otevřeně hovořit o všech rizicích, abychom si uvědomovali naší zodpovědnost. A je důležité hovořit o minulosti, abychom ji nemuseli opakovat. Na valné hromadě AOBP jsem před měsícem hovořil o připravené Strategii obranného průmyslu a o nutnosti zajistit naše vlastní kapacity pro případ krize. Navrhovaná opatření musíme uvést v život co možné nejdříve. Ale přesto budu doufat, že budou plnit roli pojistky, která nebude nikdy potřeba. Není v zájmu České republiky ani Evropy jako celku oslabovat spolupráci. Nejhorší co se nám může stát je, že se jako státy uzavřeme do sebe ze strachu z budoucnosti. Tím bychom sami sebe uzamkli do pasti.
Autor: Martin Stropnický