Přečtěte si projev ministra obrany Martina Stropnického, který zazněl na 181. Žofínském fóru.
Dámy a pánové, dobrý den.
Název této konference odkazuje k fenoménu, o kterém v posledních týdnech můžeme číst a slyšet stále častěji: českému obrannému průmyslu se ve světě daří! Dle statistik AOBP stoupl meziročně export o 4,2 mld. Kč na 11,8 mld. Kč za rok 2014 a výhled na konec roku 2015 předpokládá 14 mld. Kč.
Nelze to jednoduše přičítat globálním trendům. Investice do vojenského vybavení celosvětově klesly. Spíše lze hovořit o synergii dlouhodobého úsilí firem, oceňování technologické vyspělosti ze strany armád celého světa, ale i roli státní podpory, jenž zde v systematické podobě tak dlouho chyběla.
Agenda průmyslové spolupráce a podpory obranného průmyslu pro nás byla a je jedna z klíčových v resortu Ministerstva obrany. A důvod? Obranně průmyslová spolupráce tvoří součást širší bezpečnostní a obranné politiky České republiky. Je v našem vlastním bezpečnostním zájmu, aby české společnosti expandovaly na zahraniční trhy. Chceme, aby tam navazovaly spolupráci a tím zvyšovaly úroveň domácí průmyslově-technologické základny, na kterou se bude moci spolehnout naše armáda.
V polovině roku 2014 vznikla Sekce průmyslové spolupráce a řízení organizací, jejímž posláním je mimo jiné systematická podpora českého obranného průmyslu na zahraničních trzích. Výsledky této práce již můžeme pozorovat. Ve spolupráci s dalšími státními orgány a průmyslem se nám podařilo otevřít a prohloubit zapojení českých firem na trzích v Africe, Jihovýchodní a východní Asii, Střední Asii a na Blízkém východě.
Dámy a pánové, za MO ČR tedy mohu zodpovědně prohlásit, že programové prohlášení i koaliční smlouvu plníme. Zavedl jsem systém podpory obranného průmyslu a i nadále budu podporovat jeho další rozvoj. A jsem rád, že registrujeme od Vás pozitivní zpětnou vazbu.
Jak známo, obchod s obrannými technologiemi nejsou pouze obchodní transakce. V případě zbrojních dodávek se jedná nejen o prodej konkrétních obranných technologií, ale celého jejich životního cyklu v horizontu několika desítek let. Součástí je především výcvik personálu, dodávky náhradních dílu, servisu, modernizace a poradenství.
Obranně-průmyslová spolupráce tak posiluje politickou pozici České republiky ve světě a v obecném důsledku upevňuje naše obranné vazby. Prostřednictvím exportu obranných technologií, v souladu s našimi mezinárodními závazky, přispíváme k posilování mezinárodní bezpečnosti a podpoře obranyschopnosti našich spojenců.
Proč k této systematické podpoře dochází právě nyní? Důvodem je především fakt, že vzhledem ke zhoršující se geopolitické situaci v našem bezprostředním okolí opět začínáme vnímat obranyschopnost státu jako významnou a nesamozřejmou hodnotu. Bezpečnost dodávek není v současné chvíli již jen teoretickým konceptem. Je reálnou podmínkou úspěšného zajištění vlastní obranyschopnosti.
Po konci studené války a atmosféře všeobecné demilitarizace nastal i čas úpadku obranného průmyslu. Stejně jako pomíjel pocit nebezpečí, začala zapadat základní představa o tom, co by měl stát pro své ozbrojené síly zabezpečovat strategicky podporovanou produkcí od domácích výrobců. S nástupem agresivní politiky Ruské federace je nám vojenská hrozba na dosah – a my se musíme ptát, zda jsme na ni připraveni nejen co do expertízy našich jednotek, o které nemám sebemenších pochyb, ale především co do jejich vybavení.
Zároveň je třeba si přiznat, že naše průmyslové kapacity zkrátka nestačí a ani nemohou stačit na pokrytí celého spektra obraných technologií. Taková ambice by navíc ani nebyla moudrá. Každý stát by ale měl mít jasnou představu o tom, co si může dovolit zabezpečit z národní produkce, a co naopak musí pořizovat od spolehlivých zahraničních partnerů. Ale i v případě dodávek ze zahraničí platí, že domácí průmysl musí být jejich součástí. A myslím tím jak běžné akvizice, tak kontrakty na úrovni vláda – vláda. Musíme si totiž uvědomit, a dovolte, abych to zopakoval, že schopnosti domácího obranného průmyslu tvoří nedílnou součást celkové obranyschopnosti země.
Česká republika je otevřenou ekonomikou, hospodářsky závislou na vývozu produktů a služeb. Zároveň je z geopolitického hlediska státem bez přístupu k moři. Jako taková je v oblasti dodávek speciálu a náhradních dílů odkázána na bezpečnost námořních tras a dobrou vůli tranzitních zemí. Co když bude eskalovat krize v Jihočínském moři a přeruší se 60% světového obchodu? Co když Rusko ohrozí Pobaltí a širší okolí s pro nás strategickými přístavy? Co když – a teď si dovolím hodně provokativní otázku – co když nám naši sousedi řeknou: „Tuto dodávku přes naše území nepustíme?!“ V případě konfliktu je naše země v celé řadě technologických oblastí zcela závislá na zahraničních dodavatelích. Mysleme na to, že bezpečnost dodávek do ČR v krizových situacích nemusí být zajištěna.
Cílem politiky podpory domácího obranného průmyslu je stimulovat vznik takových výrobních kapacit, které zajistí bezpečnost dodávek obranných technologií k zabezpečení naší obranyschopnosti. Bezpečností dodávek mám přitom na mysli 1) vývoj a přímou průmyslovou výrobu v klíčových sektorech (munice, ruční zbraně, pozemní technika, radarové technologie, prostředky radioelektronického boje, zpravodajské systémy, letecká technika); a 2) kapacity k zajištění životního cyklu techniky a systémů nakoupených v zahraničí takzvaně off-the-shelf. To vše za podmínky, že tyto kapacity se budou nacházet na území České republiky.
Specifické postavení v rámci průmyslu mají naše státní podniky zřízené Ministerstvem obrany ČR. Musíme budovat jejich synergie a spolupráci s privátním průmyslem. Nemůžeme ale zapomínat na jejich primární úkol: udržení nenahraditelných schopností ve prospěch Armády ČR. Jedná se o zajištění soběstačnosti řešení celého životního cyklu armádní techniky, včetně výcviku, simulačních technologií a zkušebnictví. Je třeba zvyšovat jejich kapacity v oblasti výzkumu a vývoje nových zbraňových systémů na zadání ozbrojených sil. Tady vidím velký prostor i pro diskusi s civilní akademickou sférou. Každopádně platí, že v případě státních podniků není primárním cílem dosažení hospodářského výsledku, ale plnění strategické role v rámci resortu obrany.
O silný domácí průmysl samozřejmě bojujeme i na poli naší legislativy. Významně jsme se zapojili do novelizace zákona o zadávání veřejných zakázek. Náš právní rámec prostě musí reflektovat, že oblast zbrojních akvizic je unikátní svou strukturou, problematičností, geopolitickými a bezpečnostními dopady. Naši předchůdci nám zanechali zákon, který měl zlepšit systém akvizic a celý systém zracionalizovat. Na místo toho se stal ve skutečnosti brzdou jakékoliv snahy o modernizaci armády. Rigidita a dikce akvizičních pravidel
de facto znemožňuje jakýkoliv nákup. Soutěžíme o nejnižší cenu tam, kde bychom měli soutěžit o nejlepší kvalitu. Jde přeci o životy našich vojáků a naší bezpečnost! Neustálá možnost odvolávat se i z banálních důvodů k Úřadu pro dohled nad hospodářskou soutěží paralyzovala celý systém. Napadání bezpečnostních způsobilostí uchazečů u NBÚ umožňuje cílenou likvidaci konkurence. Strach z využívání takzvané Lisabonské výjimky nám brání realizovat napřímo, rychle a efektivně strategické zakázky, což má přímý negativní dopad na náš průmysl. Dokonce ani nemůžeme využívat schopností našich vlastních státních podniků! To jsou jen jednotlivé příklady toho jak mizerná implementace evropských obranných směrnic zlikvidovala náš akviziční systém. Místo toho, aby se v minulosti využila šance, které evropská legislativa oblasti obranných akvizic dala, vytvořili jsme nefunkční monstrum, jehož nejhmatatelnějším výsledkem je fakt, že pochybným akvizicím a skandálům stejně nezabránilo. O to více teď musíme vyvinout úsilí ke změně a narovnání tohoto absurdního stavu.
V těchto intencích vyjednáváme také na unijní úrovni. A snažíme se dosáhnout i zkrácení lhůt pro rozhodování ÚOHS. Což by pro Vás měla být dobrá zpráva.
Často se mi vybaví výrok Henryho Kissingera, který řekl, že „vrcholní politici a manažeři jsou odsouzeni k neustálému řešení okamžitých problémů na úkor plnění dlouhodobých strategických cílů“. Není to bohužel dvakrát povzbudivé tvrzení od jednoho z nejzkušenějších světových politiků a diplomatů, ale v drtivé většině případů, bohužel, pravdivé. Proč o tom hovořím?
Vše, o čem jsem tu dnes mluvil, je realizovatelné. Koneckonců, vidíme to v zahraničí u států obdobné velikosti a průmyslové struktury. Klíčem k úspěchu je vytvoření dobrých podmínek pro Vás – průmysl. Ty ale nevytvoříme bez vzájemné důvěry a partnerství.
Stát Vám na jednu stranu musí otevřeně říkat, co očekává. Na druhou stranu ale Vy musíte otevřeně sdílet Vaše potřeby a priority, doma i v zahraničí. Kritika je skvělá věc, ale spolupráce je ještě lepší. Atmosféra se za poslední rok hodně změnila a naše vzájemná komunikace se kvalitativně posunula o mnoho řádů výše. Já to aspoň tak vnímám. Za to velmi děkuji. Využijme toto momentum ještě intenzivněji a mluvme o konkrétních možnostech zlepšení, o konkrétních realistických návrzích. Můžeme se i pohádat, můžeme spolu nesouhlasit. To je naprosto v pořádku. Nesmíme ale dopustit, abychom se společně „utopili“ právě v detailech každodenního života, o kterých psal zmiňovaný Henry Kissinger. Za žádnou cenu nesmíme ze zřetele ztratit náš společný dlouhodobý strategický cíl a tím je bezpečnost a obrana naší země
Na závěr mi dovolte trochu optimismu. Je vidět, že český obranný průmysl chytil druhý dech. Jakkoliv je jasné, že se jedná o běh na dlouhou trať, pokud budeme pokračovat v nastaveném směru, vydrží nám ten „drive“ na dosažení kvalitních výsledků. Byl bych rád, pokud by se nám podařilo navázat na dlouholetou tradici a zvučné jméno českých obranných výrobků. Z vlastní zkušenosti Vás mohu ujistit, že svět na ně nezapomněl. Ale to Vy moc dobře víte.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Autor: Martin Stropnický