Jako předsedkyně Stálé komise pro rodinu bych se ráda vyjádřila ke konstatování Ústavního soudu, který minulý týden podpořil střídavou péči jako normu. Soudci sice vyjádřili snahu podpořit především zájmy dítěte, což kvituji, ale nemám pocit, že by se jim to tímto rozhodnutím podařilo.
Osobně musím přiznat, že zastáncem střídavé péče nejsem. Proč? Především proto, že děti, které jsou už i tak dost frustrované nepevností a nejednotností všeho, co se kolem nich dnes děje, potřebují v životě pevné body a na prvním místě je to zcela jednoznačně domov.
Domov, v němž budou cítit elementární jistoty a pocit bezpečí. Čili ten, kdo by se měl přizpůsobovat, není dítě, ale rodič. Apelovala bych i na zákon o rodině, který v hlavě V., § 27, odst. 1 říká, že „dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu“. Je smutné – a svědčí to o nevyzrálosti naší společnosti – že péči o dítě řeší většinou soudy.
Mimochodem, Austrálie, která před léty zavedla střídavou péči typu „14 dní u matky, 14 dní u otce“, se dnes snaží vrátit k původním hodnotám rodinného typu, protože dítě se skutečně těžko dokáže orientovat, kde je vlastně doma. Situace je o to horší, pokud rodiče žijí stovky kilometrů od sebe. Oběťmi rozvodů rodičů nejsou rodiče, ale děti. Soudy i rodiče by tedy měli myslet především na ně.
Autor: Radka Maxová, Poslankyně a předsedkyně Stálé komise pro rodinu